historie soudu
-
Středověká společnost až do etapy modernizace státu z hlediska trestního řízení
Přeměna moderního státu měla nastat v souvislosti s nově vznikajícími reformami, jež zcela změnily charakter společnosti. V době absolutistických vlád neměl život nevolníka pro feudála velkou (valnou) cenu, a tak často docházelo k tomu, že panovníci nebrali ohled na poddané a vnímali je jakoby snad ani „lidmi“ nebyli, ale pouze plnili funkci pracovních sil na polích. Přesto poddaní byli ti, kteří vytvářeli skutečné hmotné mnohdy i nehmotné hodnoty pro svého pána, bez nichž by nemohla existovat feudální společnost a její středověký výrobní způsob. Panovník byl chápán a vnímán jako despota, který určoval možnost pravomocí v zemi, a tak i beze zbytku využíval eventualit tehdejšího trestního práva. Obratem ve vývoji trestního práva nastala radikální změna v době transformace patrimoniálního státu na moderní stát.[1] Reforma zasahující do trestného práva souvisela s posuzováním trestné činnosti, která doposud byla posuzována podle práva útrpného[2] a hrdelního[3], s čímž souvisely či následovaly obzvláště kruté tresty[4], jež byly vystřídány novou možností dořešení trestné činnosti obviněných, i když bereme v potaz presumpci viny[5], která de facto platila během vyšetřování obviněného v době, o níž hovoříme výše. Obviněný byl potrestán, ale po reformě měly tresty spíše tendenci výchovnou, než aby byly namířeny represivně přímo proti společenskému ovzduší v tehdejší rakouské monarchii.
-
Justice v proměnách času
Trestní justice byla koncepčně vybudována až v druhé etapě josefínských reforem. Tato fáze začala se svojí existencí v roce 1787, což se týkalo trestního soudnictví[6]. V následujícím roce 1788 byly uzákoněny předpisy procesního trestního práva. Pravomoc kriminálních soudů zastávaly městské magistráty, prostřednictvím jejichž agendy byly dány stálé podmínky i materiálně technická základna na radnicích pro stálou existenci kriminálního soudu. Kriminální soudy vznikaly na místech, kde bylo nutno řešit zločiny pro určitou oblast, jež nazýváme politickým krajem. Byl zachován princip teritoriality.
V roce 1787 byly vydány předpisy hmotného trestního práva. Zpracovatelé podrobně rozanalyzovali organizaci soudních institucí. Nejzásadnějším ukazatelem nového trestního soudnictví byla soudní pravomoc jednotlivých soudů. Tresty byly stanovovány tak, aby měly výchovný efekt, ale přesto zachovávaly zásadu úměrnosti. V řádném trestním řízení byly zrušeny tresty smrti. Zákoník neumožňoval trestání podle vůle soudců, ale přesně vymezoval trestné delikty. Byly zachovávány zásady: nullum crimen sine lege (žádný zločin bez zákona), nulla poena sine lege (žádný trest bez zákona), které tvořily principy legality veřejné moci do trestního práva. Výše uvedené zásady byly pilíři právního státu v kontinentálním pojetí státu. Trestné jednání bylo to, které bylo popsáno v trestním zákoníku. Právě tak nemohl být považován za trestný čin jiný čin, než ten, který byl přímo definován či vysvětlen v trestním zákoníku. Výše uvedený dokument neopomněl výčet všech polehčujících či přitěžujících okolností. Zákoník přinesl řadu pozitivních změn, ale vyskytly se i nedostatky, a to v podobě krutých a dlouhých trestů odnětí svobody. Po smrti Josefa II., v roce 1790, byl obnoven trest smrti.
-
Trestní pravomoc
Kdo bude mít trestní pravomoc u kriminálního soudu? Organizační norma poukazovala na novou nezbytnost trestního řízení, což spočívalo v tom, že by soudci měli mít právnické vzdělání. Soudobý stav fundovaných právníků byl nastaven doposud tak, že se jevil jako nevyhovující, a tak nová struktura uspořádání soudů i nový trestní řád jasně navedl novou transformaci k moderní cestě k pojetí soudnictví v rakouské monarchii. Kriminální agendu měli vést v krajských městech fundovaní lidé, kteří by měli patřit mezi tzv. zkoušené radní[7]. V trestním řízení bylo nutno uplatnit vyšetřovací princip, a tedy pátrat po příčinách, proč ke zločinu došlo? Objasněme to jako tzv. inkviziční zásadu[8], podle níž soudy musí pátrat po okolnostech vedoucím k trestním skutečnostem, které povedou k odhalení zločince. V 18. století řešily trestné činy kriminální soudy[9] I. instance. Povětšinou byly zřizovány v teritoriích politického kraje. V regionu bylo několik trestních soudů (dříve označované jako hrdelní soudy), ale postup času začaly zanikat. Prostřednictvím kriminálních soudů byli vyšetřováni obvinění, jež by jinak podléhaly zemským soudům. Zvláštností bylo trestní šetření ve věci privilegovaných osob řadících se do vyššího stavu feudálů, kteří byli prošetřováni jinými složkami v trestním řízení. V tomto ohledu zmiňme situaci s feudály. Šlechta se velice těžce srovnávala s tím, že by mohla být souzena městskými magistráty, kde sídlily kriminální soudy. Výjimku tvořily politické trestné činy, jež příslušely do pravomoci politických vrchností. Politické trestné skutky řešila ve druhé instanci gubernia a v třetí instanci soudů probírala otázky trestního zavinění dvorská kancelář. Na trestní pravomoci kriminálních soudů nezměnil nic, ani trestní zákoník z roku 1803.[10]Zákoník byl platný pro všechny země rakouské vyjma Uher. Byl složen ze dvou částí, první analyzovala zločiny a druhá přestupky. Dokument je přehledně sepsán, obsahuje přesné formulace, definice a zásady.[11] Od roku 1845 měly kriminální soudy zeměpanský charakter, protože finance na soudy byly hrazeny ze státních peněz.
-
Personální obsazení kriminálních soudů
Otázkou je, kdo mohl být soudcem u kriminálního soudu? Od roku 1845 probíhaly zkoušky, jež byly posuzovány velice přísně zkoušejícími. Adepti museli prokázat znalost trestního zákona[12], který byl platný. Zkouška probíhala před komisí u apelačního soudu[13]. Je nutné zmínit ještě jednu zásadní okolnost a to tu, že adepti museli složit služební přísahu. Po složení přísahy byli nabírání vhodní úředníci k soudu. Do personální agendy kriminálního soudu patřila řada úředníků jako např. přísedící, jež nebyli vzděláni v právní vědě. Účast na soudním procesu byla nutná, aby většinou vyřizovali jen nutnou byrokratickou agendu, jež tvořila spisovou část dokumentů k procesu. Počet přísedících byl dán rozsahem agendy kriminálního soudu, ale vždy se účastnili soudního procesu alespoň dva, aby vedli, již výše zmiňované ovšem zásadní byrokratické podklady daného trestního řízení.[14] Nedostatek fundovaných osob byl především při výběru do oblasti kvalifikovaných přísedících, jež byla zapotřebí obsadit, neboť ti byli potřební k výkonu trestního řízení. Vzdělaní přísedící mohli zastupovat v určitých případech i kriminální rady. Kvalifikovaní přísedící byli někdy povoláni do pětice votantů.[15] Poté mohl být viník vyšetřován. Obviněný byl povětšinou vyšetřován a souzen v místě, kde byl dopaden. Vyšetřování zločinu, ale spíše patřilo kriminálnímu soudu, v jehož místě byl trestný čin spáchán. Zásada (místo šetření) směřování místa kriminálního soudu pro oblast, kde byl zločin spáchán, mohla či nemohla být brána v potaz, pokud by bylo podezření, že jde o politicky laděný zločin např. pro obvinění z velezrady[16], padělání peněz[17]. Výjimku tvořili obvinění vojáci, kteří museli být předáni vojenskému velitelství. Kriminální soudy I. instance byly soudy kolegiální.[18]
Výše zmiňovaný úsek charakterizoval první instanci kriminálních soudů, a níže popíšeme druhou instanci kriminálních soudů. Byly to apelační soudy, jež byly pojmenovány jako vrchní kriminální soudy. Faktem je, že apelační soud měl velkou trestní působnost[19] s ohledem na veškeré delikty řešené kriminálními soudy v zemi. Vrchní kriminální soud měl dohlédací funkci nad všemi kriminálními soudy v zemi. Jako čelná složka justice vydávala nařízení pro podřízené kriminální soudy, které musely odevzdávat tříměsíční výkazy[20] ke kontrole apelačního soudu. Do byrokratického aparátu vrchního kriminálního soudu patřila i kontrola všech kriminálních soudů I. instance, jež probíhala jednou za rok.[21] Druhá instance měla nad sebou Nejvyšší soudní úřad ve Vídni, který posoudil trestní skutkové podstaty, a poté dospěl k definitivnímu verdiktu. Kriminální soudy ukládaly tresty, které si vězni odseděli v trestnicích kriminálních soudů, nebo pro trestné činy velezrady byly uloženy tresty vyšší a vězni museli trávit roky v pevnostech. Trestnice či pevnosti měli pod patronátem orgány politické správy.
[1] KLÍMA, K. Státověda. 2.rozšířené vydání. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. s.130.
[2] Útrpné právo či tortura je označení pro různé druhy mučení v rámci vymezeného procesu vyšetřování.
[3] HLEDÍKOVÁ, Z. – JANÁK, J. – DOBEŠ, J. Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost. Praha: Nakladatelství Lidové noviny,2007.s.166.
[4] Kruté tresty byly vymezeny pravidly. Fyzickému mučení obyčejně předcházelo psychickému mučení. Trest započal obviněného tak, že se musel seznámit s místem mučení, s nástroji i s pomocníky kata, poté kat sdělil obviněnému, co se bude dále odvíjet během procesu mučení. Existovalo množství atributů, jež byly plně využity k mučení obviněných: šněrování rukou, palečnice, španělská bota, tažení na skřipci, pálení ohněm.
[5]www.encyklopedie.czPresumce viny je chápána jako veškerá tíha důkazů, která byla přenesena na obžalovaného, který neměl svého zástupce.
[6] SCHELLE, K. a kol. Vývoj trestního řízení. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2012. s. 22
[7] Zkoušení radní zaručovali fundovanost, což znamenalo, že byli vzdělaní v právu.
[8] Inkviziční zásada je dána tím, že soudce, obhájce i žalobce je jedna a táž osoba.
[9] VOJÁČEK, L. – SCHELLE, K. – KNOLL, V. České právní dějiny. 2. Upravené vydání. Plzeň: nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s. 212.
[10] ADAMOVÁ, K. – SOUKUP, L. Prameny k dějinám práva v českých zemích. 2. upravené vydání.Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. S. 214 – 218. Otázka kriminálních soudů-
[11] Základní zásadou zákoníku je neznalost zákona neomlouvá. Za trestný čin byl považován pokus, návod, pomoc. Předpokladem trestného činu byl zlý úmysl. Existovaly předpoklady, za nichž nebyl obviněný potrestán, poněvadž byl zbaven trestní odpovědnosti (případ nepříčetnosti, nedostatečného věku do 14 let, neodolatelného nucení, náhody, nedbalosti či neznalosti následků jednání. Zločin byl trestná smrtí nebo žalářem. Dělily se na žalář, těžký žalář a nejtěžší žalář. Trest mohl být v délce od šesti měsíců do dvaceti let, nebo doživotně. Zákoník omezil tělesné tresty na minimum, ponechal pouze vypalování cejchů a trest bití. Žaláři byli trestanci bez ukování nohou. V těžkém žaláři byl odsouzený ukován na nohou. Viník neměl právo na maso, byl izolován od ostatních vězňů. Nejtěžší žalář byl pro vězně velmi náročný, protože byl ukován na nohou i v pase. Jednou za dva dny dostal teplé jídlo, ale jinak byl krmen chlebem a vodou.
[12] Č. 117/1852 ř.z. uvozovací patent hovoří o působnosti v celé monarchii, vyjma Uher platnost do roku 1878.
[13] Apelační soud sídlil
[14] Museli být přítomni každého jednání s obviněným a přesně zapisovat otázky a odpovědi, jak bylo potřeba, aby bylo vše přesně zaznamenáno v protokolu.
[15]Votanti byli skupinou pěti přísedících, které požadoval zákon, aby byl možný platný chod událostí v procesu a aby správně rozhodli v procesu. Nutností byl skutečně správný nalézací závěr.
[16] Hlava sedmá: O zradě vlasti a uražení velebnosti pána země, a o jiných pokoj veřejný rušících jednáních.§52. Zločin zrady vlasti, a vražení velebnosti pána země páchá ten:a) jenž bezpečnost osobnouhlaby nejvyšší vlasti uráží…Viz. ADAMOVÁ, K. – SOUKUP, L. Prameny k dějinám práva v českých zemích. 2. Upravené vydání. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2010.s. 218.
[17] Hlava sedmá:
[18] SCHELLE, K. a kol. Vývoj trestního řízení. Ostava: KEY Publishing, 2012, s. 22.
[19] Působnost řešena s ohledem na právní normu, personálně, lokálně, temporálně i modálně.
Výkazy ke kontrole obsahovaly protokoly vyšetřování jednotlivých trestných činů, v předkládané agendě byly i spisy, které nebyly uzavřeny.
Kontrola se zabývaly stavem vězeňské péče, vyšetřovací praxí, vedení spisoven.