Mgr. Petra Havlíčková

Dějepis – Obrana demokracie a republiky – tematický celek : Mezi dvěma světovými válkami

Cíl: Obrana republiky

Struktura:

a)                  aktuality

b)                 referáty

c)                  opakování

d)                 nová látka

e)                  shrnutí

f)                   skupinová práce

g)                  slovníček pojmů

h)                 otázky a úkoly

i)                    zhodnocení cíle

j)                   sebehodnocení

Hitlerova a Henleinova hrozba republice

Nástup Hitlera k moci v Německu 1933 znamenal hrozbu pro Československo. ČSR k programu sjednocení všech Němců

 – tedy německého obyvatelstva i u nás.Hrozbou byla sudetoněmecká strana ve vedení s Konrádem Henleinem. Zpočátku klidná strany, začala své požadavky stupňovat. Vůči vládě začala uplatňovat své požadavky, které nemohla vláda splnit, a tak docházelo k vleklým problémům. Henlein vinil vládu za neplnění požadavků a začal jednat s Hitlerem sám.

Vnitřní krize československé demokracie

Na Slovensku začala vystupovat Hlinkova ĺudová strana. Obě dvě strany způsobily krizi ve státě. Tyto strany získaly více hlasů proti stranám, které nepodporovaly fašismus.

Edvard Beneš

Masaryk abdikoval. Jeho zástupcem se stal Beneš. Volba prezidenta proběhla 19.12. 1935.Požadavky SdP a HSĹS se stupňovaly. Nejhorším obdobím byly přípravy Německa namířené proti Československu.Akce měla název Fall Grün . 1938 vyhlásila henleinovská strana karlovarské požadavky, které obsahovaly návrh na zrušení spojeneckých smluv s Francií a SSSR. V květnu 1938 se konaly volby do obecních zastupitelstev. Situace se přiostřovala i při řešení česko- slovenských vztahů. Pittsburské dohody vedla HSĹS od dubna vypjatou kampaň za autonomii.

Mnichovský diktát

21.5. 1938 – proběhla částečná mobilizace

srpen 1938 – na přání britské vlády v ČSR působil nezávislý pozorovatel lord Runciman ( jeho názorem bylo: „Češi utlačují Němce a chtějí vehnat svět do války“.

15.9.1938 uznal britský premiér Chamberlain Hitlerovy nároky na dostoupení československé pohraničí Německu. 19.9.1938 vláda Francie a Velké Británie doporučily československé vládě, aby odevzdala okresy s více jak 50% němec. Obyvatelstva. 21.9. 1938 předali vyslanci ČSR ultimátum a události dostaly rychlý spád.

23.9.1938 byla ČSR vyhlášena všeobecná mobilizace. Většina našich lidí se chtěla bránit. Ovšem Hitler se sešel s významnými státníky, a tak jsme museli vše odevzdat a odejít z pohraničí.

29.9.1938 Mnichovský diktát – dohoda o dotržení pohraničních území ČSR ve prospěch Německa.

30.9.1938 vláda a prezident republiky tento diktát přijali.

    Henlein                                                        

 Konrad Ernst Eduard Henlein (6. května 1898, Vratislavice nad Nisou – 10. května 1945, Plzeň) byl nacista, sudetoněmecký politik a vůdce separatistického hnutí.

Mládí

Henlein se narodil v tehdejším Maffersdorfu (dnes Vratislavice nad Nisou, součást Liberce) jako syn úředníka, Němce Konrada Henleina a Češky Hedwigy (rozené Dvořáčkové). Se svými rodiči žil v Rychnově a po absolvování obchodní akademie v Jablonci nad Nisou se roku 1916 přihlásil do armády. Během první světové války byl na italské frontě zajat a domů se vrátil až v srpnu 1919.

 Život v dospělosti a politická kariéra

Pracovat začal jako bankovní úředník v jablonecké České obchodní bance, odkud však brzy přešel do Kreditanstalt der Deutschen. Byl velmi aktivní v Turnerském hnutí, roku 1923 se stal vzdělavatelem mládeže ještědsko-jizerské turnerské župy. Od října 1925 pracoval jako učitel tělocviku v Aši, kde se také seznámil s dcerou kavárníka Emmou Luisou Geyerovou, se kterou se v roce 1926 oženil.

Roku 1928, již jako populární osobnost, zřídil v tomto městě také ústřední turnerskou školu. V říjnu roku 1933 založil politické hnutí Sudetendeutsche Heimatfront (SHF), které se později (1935) přeměnilo na Sudetendeutsche Partei (SdP). Postupně získal podporu nacistického vedení a díky kontaktům na západní politické kruhy dosáhl mezinárodní diskuse nad sudetoněmeckou otázkou. Tuto otázku ovšem sám vyhrotil, a to neustálým stupňováním svých požadavků. Mezitím například přednášel v prosinci 1935 v londýnském královském institutu. S Adolfem Hitlerem se setkal poprvé v srpnu roku 1935. Po neúspěšném pokusu o puč odešel do Německa, odkud se vrátil až po mnichovské dohodě, již jako Hitlerem jmenovaný (1. 10. 1938) říšský komisař pro sudetoněmecké oblasti. Když SdP splynula s NSDAP a vznikla župa NSDAP Sudety, stal se jejím župním vedoucím. Byl také Obergruppenführerem SS a od 1. května 1939 byl říšským místodržícím.

 Smrt

V pondělí 7. května 1945 odjel Henlein z Liberce, aby se pokusil vyjednat s Američany mimo jiné také uznání Mnichovské smlouvy. Podařilo se mu dostat se až na území osvobozené americkou armádou, kde však byl u Lokte zajat, vyslýchán a uvězněn v Plzni. Když zjistil, že s ním nikdo jednat nehodlá a že je považován za válečného zločince, podřezal si sklem z rozbitých brýlí časně ráno 10. května žíly.

Literatura

·                      Karpaš, R. a kol.: Kniha o Liberci. Dialog, Liberec, 1996.

Externí odkazy

·                      Konrad Henlein: K řešení české otázky (říjen 1938) 

·                      Sudetoněmecká strana: akční program z léta 1938 

·                      Změny Henleinova postoje k Hitlerovi a ČSR 

·                      Legenda o atentátu na Henleina 

·                      Foto: Konrad Henlein na sjezdu NSDAP v Norimberku v září 1938

·                       

Edvard Beneš

Edvard Beneš s chotí 1921, foto Josef Jindřich Šechtl, autochrom

Edvard Beneš s chotí 1934

Socha Edvarda Beneše před sídlem Ministerstva zahraničních věcí v Praze

Edvard Beneš (28. května 1884 Kožlany – 3. září 1948 Sezimovo Ústí) byl druhý československý prezident v letech 1935–1948 (resp. v letech 1935–1938, v období druhé republiky a okupace v letech 1938–1945 byl v exilu, v letech 1940–1945 jako prezident v exilu, dále prezidentem v letech 1945–1948). Byl jedním z vůdců I. odboje a představitel II. odboje.

Život a politika

Před Mnichovem

E. Beneš se narodil v Kožlanech na Rakovnicku jako nejmladší syn rolníka (10. dítě). V mládí studoval nejprve na gymnáziu v Praze-Vinohradech (1896–1904; bydlel v domě rodiny Oličovy, spřátelené s jeho přítelkyní a pozdější ženou Hanou [1]), po maturitě na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlovy. Od roku 1904 studoval ve Francii na Sorbonně a Svobodné škole politických nauk (Sciences Po), v roce 1907 v Berlíně. Studia Edvard Beneš zakončil roku 1908 v Dijonu doktorátem práv, o rok později pak v Praze složil rigorózní zkoušky. Tři roky vyučoval na obchodní akademii v Praze, od roku 1912, poté, co habilitoval v oboru filosofie, přednášel jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Za Rakouska neměla česká univerzita ani její Filozofická fakulta svou vlastní budovu a přednášky i semináře se musely konat na různých místech v Praze, proto Beneš přednášel v Krakovské ulici, v Klementinu, či v Kaulichově domě.

Po začátku první světové války organizoval vnitřní odboj (Maffie – český výbor odboje proti Rakousko-Uherské monarchii). Zajišťoval spojení odboje s T. G. Masarykem ve Švýcarsku. 1. září 1915 odešel do zahraničí, kde spolupracoval s Masarykem a M. R. Štefánikem. V Paříži organizoval zahraniční protirakouský odboj a reorganizoval kurýrní službu pro spojení s Maffií. Uspořádal cyklus přednášek o Slovanstvu na pařížské Sorbonně, propagoval československý politický program řadou článků ve francouzských novinách. V roce 1916 se Edvard Beneš podílel na ustanovení Československé národní rady, v níž zastával místo generálního tajemníka. Společně se Štefánikem získal souhlas dohodových mocností se zakládáním československých vojenských jednotek a přispěl tak ke vzniku samostatných legií ve Francii, Rusku a Itálii, které se úspěšně zapojily do bojů první světové války. Důležitým výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového státu Francií, Velkou Británií a Itálií.

Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě K. Kramáře, domů se vrátil v září 1919. V Paříži mj. dohodl nové hranice státu na jihu Slovenska (viz též Pařížská mírová konference, 1919). Edvard Beneš pomáhal zakládat Společnost národů, byl její místopředseda, člen Rady a předseda (1935). Prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu.

V letech 1921–22 zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády, poslancem parlamentu byl v letech 1919–26 a 1929–35. Byl členem a místopředsedou Čs. strany národně socialistické a významně ovlivňoval její politiku. Po abdikaci T. G. Masaryka byl zvolen 18. prosince 1935 za hlavu státu. Ve stejném roce uzavřelo Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem (po jeho přijetí do Společnosti národů) a s Francií. Vojenskou pomoc Sovětského svazu v případě konfliktu smlouva vázala na předchozí pomoc Francie. Nejpozději od roku 1927 byl svobodným zednářem.

Po Mnichovu

Po přijetí mnichovského diktátu 5. října 1938 abdikoval a 22. října 1938 odletěl pravidelnou leteckou linkou nejdříve do Velké Británie, později odcestoval do Spojených států amerických, kde přednášel na univerzitě v Chicagu. V roce 1940 přesídlil do Londýna, kde vytvořil tzv. exilovou státní reprezentaci a přebral funkci exilového československého prezidenta. Po okupaci Česko-Slovenska a vyhlášení Slovenského státu v březnu 1939 prohlásil Mnichovský diktát za neplatný a zaslal protest proti německé okupaci Čech a Moravy vládám hlavních evropských mocností i USA. Během války dosáhl uznání exilové vlády u všech spojenců. V prosinci 1943 uzavřel v Moskvě novou spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem. Také tam začal jednat s československými komunisty o poválečné podobě Československa (viz též Heliodor Píka). Na jaře 1945 Beneš odcestoval přes Moskvu na osvobozené území republiky; v dubnu ve slovenských Košicích jmenoval první poválečnou vládu, 16. května přijel do Prahy. 28. října byl v potvrzen ve funkci prezidenta a následně znovu zvolen 19. června 1946.

Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval a po němž jsou často nepřesně nazývány jako „Benešovy dekrety“. Poválečné dekrety, kterými se upravovala konfiskace majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů jsou dodnes kontroverzní.

Benešova nerozhodnost v únoru roku 1948 usnadnila komunistům převzetí moci v zemi. Jediní, kdo se za Beneše otevřeně postavili, byli studenti, kteří byli následně surově zbiti na Nerudově ulici^[1]. Za politické krize, vyvolané komunisty, mu ministři demokratických stran nabídli svoji demisi. Beneš jejich demisi po komunistickém nátlaku 25. února přijal a pověřil sestavením nové vlády předsedu KSČ K. Gottwalda. V květnu se prezident komunistům pokusil vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu^[2]. Měsíc poté, 7. června 1948 abdikoval na úřad prezidenta, jeho nástupcem se pak stal K. Gottwald. Dne 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel v Sezimově Ústí.

V dubnu 2004 schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR opakovaně přes předchozí veto Senátu zákon 292/2004 Sb. tvořený větou „Edvard Beneš se zasloužil o stát.“ Václav Klaus jej nevetoval, ale také nepodepsal, což vyvolalo jisté spory, má-li na takové jednání dle ústavy právo.

Abdikační dopis, zaslaný dne 5. října 1938 předsedovi vlády ČSR gen. Janu Syrovému

Pohnutá tři léta mého presidentství vyvrcholila v událostech nedávných dnů, v událostech pro nás nadměrně smutných a pro náš stát velikého dosahu. Drásaly nám všem duši, srdce, nervy i rozum. Nezlomily však ani naši víru, ani věrnost ideálům našeho lidu, národa a státu, ideálům, jejichž nositelem československý lid vždycky byl a jimž zůstal věren. Tyto historické události změnily ovšem skoro v základech podmínky dalšího života a vývoje našeho státu. Měl jsem na tom všem tak velký podíl, že nemohu neuvažovat o tom , co v nových poměrech mám dělat já jako president republiky. Byl jsme zvolen za okolností zcela jiných a za podmínek podstatně odchylných a nemohu to dnes přehlížeti. Poměry se změnily tak, že by moje osoba jako osoba politika mohla být eventuelně překážkou vývoje, kterému se musí náš stát přizpůsobovat, zejména také z hlediska mezinárodního a vzhledem k potřebě získat rychle klid v celém našem okolí a dobrý poměr a spolupráci se sousedy. Právě se nám podařilo sestavit vládu, která bude v nových poměrech vládou klidu a pořádku, vládou úsilí o hospodářskou a sociální rekonstrukci, vládou hledící si především vnitřní práce, přerodu a celkové obrody. Věřím, že se jí práce bude dařit. Sám však pokládám za nutné pro sebe z nové situace vyvodit důsledky a ze svého úřadu odstoupit. Neznamená to opouštět svou povinnost v těžké době a nezůstat na palubě lodi v těžké bouři. Chci prostě usnadnit vnitropolitický i vněpolitický další zdravý vývoj státu i národa. Proto skládám svůj řad v ruce ústavních činitelů a prosím vás, jako předsedu vlády, abyste podle předpisů ústavy zařídil vše, co je nutno. Děkuji vám i vašim kolegům za všechnu spolupráci a přeji vám i všem ostatním opravdový zdar v další vaší činnosti. Věřím pevně a hluboce, že brzy zase příjdou doby lepší, doby klidné a účinné práce a úspěchu pro nový stát a všechen náš československý lid.

Dílo

Seznam děl
v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je
Edvard Beneš

·                      Le problème autrichien et la question tchèque – 1908

·                      Otázka národnostní – Praha 1909

·                      Stručný nástin vývoje moderního socialismu – Praha 1910–11

·                      Stranictví. Sociologická studie – Praha 1912

·                      Mravní soustavy v soudobé francouzské filosofii – Praha 1913

·                      Le socialisme autrichien et la guerre – Paříž 1915

·                      Détruisez l'Autriche-Hongrie – Paříž 1916

·                      Vers la paix future – Genève 1916

·                      La Boemia contro l'Austria-Ungeria – Locarno 1917

·                      Bohemia's Case for Independence – Washington 1917

·                      K budoucímu míru – Praha 1919

·                      Válka a kultura – Praha 1922

·                      Zahraniční politika a demokracie – Praha 1923

·                      Smysl československé revoluce – Praha 1923

·                      Nesnáze demokracie – Praha 1924

·                      Locarno a svaz národů – Praha 1925

·                      Problém malých národů po světové válce v T. G. Masaryk: Problém malých národů v evropské krisi – Praha 1926

·                      Světová válka a naše revoluce. Vzpomínky a úvahy z bojů za svobodu národa. I–III – Praha 1927–1928, 1994

·                      Demokratická armáda, pacifismus a zahraniční politika – Praha 1931

·                      La France et la nouvelle Europe – 1931

·                      Boj o mír a bezpečnost státu – Praha 1934

·                      Politická činnost a filosofie T. G. Masaryka – Praha 1935

·                      Masarykova cesta a odkaz – Praha 1937

·                      Democracy Today and Tomorrow – New York 1939, Londýn 1939, 1940
Demokracie dnes a zítra – Londýn 1942, Praha 1946, 1948, 1999

·                      Tři roky druhé světové války. Projevy a dokumenty z r. 1938–1942 – Londýn 1942

·                      Naše slovanská politika – Londýn 1943
Úvahy o slovanství. Hlavní problémy slovanské politiky – Londýn 1944, Praha 1947, 1948

·                      Šest let exilu a druhá světové války, Řeči, projevy a dokumenty z r. 1938–45 – Londýn 1945, Praha 1946, 1947

·                      Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství – Praha 1947, 1948

·                      Mnichovské dny – Londýn, 1948, 1955, 1958, Praha 1968

Reference

1.                   ↑ Zdroj:Beseda s Ing.Josefem Lesákem a Dr.Zdeňkem Koňákem, únor 1998, strojní fakulta ČVUT v Praze, Masarykova akademie práce, strojní společnost na ČVUT v Praze

2.                   ↑ Ústava 9. května

Bibliografie

·                      J. Werstadt: Edvard Beneš als Politiker – 1924

·                      Beneš filosof a státník (sb.) – 1934

·                      J. Papoušek: Edvard Beneš, Třicet let práce a boje pro národ a stát – 1934

·                      L. Eisenmann: Un grand Européen Edvard Beneš – Paris 1934

·                      E. Chalupný: Edvard Beneš jako sociolog (SR) – 1934

·                      I. A. Bláha: Sociologické a filosofické základy Benešovy politické teorie (SR) – 1934

·                      E. Rádl: Edvard Beneš (KřR) – 1934

·                      B. Jakovenko: Edvard Beneš als Denker – 1935

·                      P. N. Miljukov: Masaryk a Beneš – 1936

·                      C. MacKenzie: Dr. Beneš – 1947

·                      E. B. Hitchcock: Zasvětil jsem život míru. Životopis Edvarda Beneše – 1948

·                      J. Patočka: Humanismus Edvarda Beneše (Kritický měsíčník) – 1948

·                      L. Feierabend: Beneš mezi Washingtonem a Moskvou – Washington, 1966

·                      F. Peroutka: Byl Edvard Beneš vinen? – 50./60. léta, Praha 1993

·                      E. Táborský: President Edvard Beneš, in Between East and West 1938–1948 – Stanford, 1981, česky: 1993

·                      P. Drtina: Československo můj osud – 1991

·                      F. Havlíček: Edvard Beneš, Člověk, sociolog, politik – 1991

·                      A. Klimek: Zrození státníka – 1992

·                      E. Táborský: President Beneš mezi Západem a Východem – Praha 1993

·                      J. Hanzal: Edvard Beneš – 1994

·                      V. Krajina: Vysoká hra – 1994

·                      Edvard Beneš československý a evropský politik – 1994

·                      I. Pfaff: Tragédie plná omylů (časopis Reportér) – 1994

·                      J. Pecháček: Masaryk, Beneš, Hrad. Masarykovy dopisy Benešovi – 1996

·                      K. Čapek: O Benešovi – Společnost EB / Eva, Praha 2000 [2] 

·                      Z. Zeman: Edvard Beneš - Politický životopis, Mladá Fronta, Praha 2002

Citáty

·                      Stalin: „Já vím, že vy, Čechoslováci, nám Rusům nedůvěřujete. Ani vy, dr. Beneši, nám nedůvěřujete!“
Beneš: „Ano!“
Stalin: „A však já vás ujišťuji, že dodržíme smlouvu, kterou jsme s vámi uzavřeli – že Československo bude svobodná a nezávislá země a že my se nebudeme vměšovat do vašich vnitřních záležitostí. Jak to budete dělat, takové to budete mít.“
(Stalinův přípitek na večeři na Benešovu počest, když se jaře 1945 vracel z londýnského exilu přes Moskvu do Československa [3])

·                      Beneš: „Dlouho jsem věřil, že alespoň Gottwald

Sebehodnocení

-                      Co se mi dnes líbilo?

-                      Co se mi nelíbilo?

-                      Jak jsem se připravoval na dnešní hodinu?

-                      Co bych měl změnit?

-                      Proč se učím?