Ruský romantismus
Ruský romantismus
Ovlivněn vypjatou situací v Rusku ( protesty proti carismu, proti režimu). V odboji byli děkabristé. Usilovali o humanizaci soudů, volný prodej půdy, politický rozruch. Organizovali různá seskupení pod záštitou mravní obrody.
Alexandr Sergejevič Puškin (1799-1837)
Nacházel se v centru dění. Byl romanticky laděný jedinec a odmítal atmosféru otroctví. Ze všech koutů jeho života probleskovaly záchvěvy životní deziluze.
Puškin se narodil v Moskvě, po otci pocházel z významného šlechtického rodu a po matce v něm kolovala habešská krev ( vnučka mouřenína žijícího na dvoře Petra Velikého). Absolvoval lyceum a působil jako vysoký státní úředník kolegia zahraničních věcí v Petrohradě.
Měl opoziční názory na politiku v zemi, a tak byl vypovězen ze země. Žil ve vyhnanství na jihu Ruska. Přes všechna úskalí pokračuje v buřičské tvorbě a kontaktuje se s děkabristy.
1824- pobýval na rodném statku v Michalovském u Pskovska
1827-dostává od vlády milost a navrací se z vyhnanství. Žije určitou dobu v Petrohradě a poté v Moskvě. Velice trpce nese neustálý dohled nad svojí osobou. Car Mikuláš I. ho nespouští z očí.
V této době se zamiluje do dvorní dámy a tu si také vezme za ženu. Přes všechny problémy se snaží přenést, ale přesto nedokáže mlčet, a proto má neustálé potíže s dvorní společností. Tato situace ho stojí život. Popularita a bohémský život ho dohnaly až k inscenovanému souboji, kde byl zraněn francouzským šlechticem dÁnthesem. Po zranění umírá.
Dílo:
Básně – lyceista
Noc, Má milá, Gruzie, Pěvec
Lyrické naladění jeho duše rozezpívalo jeho loutnu básnických nuancí. Projevovaly se zde obrazné představy autora, které byly založeny na zkušenostech vyhnance, sympatie s děkabristy.
Ruslan a Ludmila 1820- příběh o opravdovém pocitu rozervanosti, zachytil titánskou vzpouru jako odraz atmosféry.
Lyrickoepické skladby
Kavkazský zajatec 1821- příběh vypráví o mladém Rusovi, který odmítá čistou lásku čerkezské dívky, protože je vázán slibem k své milé. Závěr končí tragicky. Čerkezka mu pomáhá na svobodu, ale její život končí v dravé řece.
Bachčisarajská fontána 1823 – exotická příroda je popisována velmi podrobně. Hlavní jsou zde vášnivé city společenských vyděděnců. Je zde popisována touha po volnosti a opovržení nudou.
Cikáni 1824 – vznešený Aleko hledá nekonvenční vztah mezi cikánskou komunitou. Je poznamenán pokryteckou morálkou, a proto vyžaduje neomezenou svobodu. Není schopen dát lásku druhým. Stává se dvakrát vrahem, aby nemusel přenechat milou jinému muži. Exkomunikován z cikánské společnosti – končí jako ztracenec.
Veršovaný román
Evžen Oněgin 1833- příběh o vyprahlém a cílevědomém Oněginovi, který není schopen lásky, ani přátelství. Autor představuje postavu „zbytečného člověka“.
Znuděný a lehkomyslný Oněgin je přesycen rozmařilým životem petrohradské smetánky. Odjíždí na venkov a tam hledá smysl života. Je cynik a probudí city mladičké Taťány. Předstírá chlad a lásku odmítne. Předstírá, že se zamiloval do její sestry Olgy, ale flirtem ublíží příteli Lenskému a vyprovokuje souboj. Lenského zabije a odjíždí pryč před černým svědomím. Uteče do ciziny.
Po návratu z ciziny se setká s Taťánou, ale ta se provdala za vznešeného člověka a Oněginovo vzplanutí odmítá. Stále ovšem Oněgina miluje. Oněgin spáchá sebevraždu.
Historické drama
Boris Godunov 1825
O uvolněný moskevský trůn se po smrti cara Fjodora uchází bývalý panovníkův pobočník Boris Godunov ( svědomí zatíženo odporným skutkem, neboť nejstaršího Fjodorova syna Dmitrije zabil, aby si tak otevřel cestu k moci). Proti němu se postaví ještě lstivější protivník a předstírá, že je Dmitrij. Je podpořen bojary a sedláky.
Boris Godunov zavraždí po smrti ruského cara mladého careviče Dimitrije. K činu se ovšem nepřizná a ruský lid si Godunova svobodně zvolí za nového panovníka. Na druhé straně Rusi se mezitím mnich Grigorij učí od umírajícího Pimena umění kronikářů a poznává zevrubně dějiny své země.
O pár let později se Godunovi narodí dvě děti- dcera Xénie a syn Feodor. Grigorije ve stejnou dobu nudí mnišský způsob života natolik, že z kláštera uprchne do Litvy, kde se prohlásí za zavražděného Dimitrije (o jeho vraždě moc dobře ví právě proto, že jeho učitel, mnich Pimen, byl kronikářem), shromáždí polsko-rusko-kozácko-litevské vojsko a vytáhne na Moskvu za účelem porazit stávajícího cara. Cestou se ale zastavuje v domě pana Višněveckého, kde se zamiluje do Mariny, která je sice nesmírně krásná, ale také neskonale pyšná, a bez rozmyšlení jí vyjeví celé tajemství o vraždě mladého careviče a divadle, které teď Grigorij na všechny hraje. Marina slíbí mlčet ale pouze pod podmínkou, že po úspěchu své mise z ní Grigorij udělá carevnu. Zamilovaný mladík všechno horlivě slíbí.
První bitva s Moskvou, která ještě stále brání svého cara, je pro Grigorije a jeho vojsko úspěšná, lid se nakonec přikloní na jeho stranu a Godunov pod tíhou mnoha problémů a pokročilého věku umírá. Na trůn je okamžitě dosazen Feodor jakožto prvorozený a jediný carův syn, ale je nakonec zavražděn svou sestrou a Grigorijem. Na tuto chvíli falešný Dmitrij čeká a okamžitě se nechá lidem zvolit za nového cara a na trůně už zůstává.