Mgr. Petra Havlíčková

Košický vládní program

V. Segment přesně determinuje politiku státní moci, která bude zavádět nové orgány státní správy – národní výbory.[1] Element KVP popisuje národní výbory jako orgány státní správy, které jsou založeny na „lidem volených“.[2] Občané, jež mohli vykonávat výše uvedenou mtedy mohly ji vykonávat pouze osoby způsobilé, spolehlivé. Výše popisovaní lidé byli z různých oblastí a přicházeli do pohraničí, aby mohli být jmenováni jako komisaři a převzali nad územím kontrolu. Nově vytvořená struktura národních výborů vyhovovala pouze KSČ, která viděla v systému národních výborů jakousi zbraň proti opozici v Národní frontě. Jediný exilový vládní činitel v tom spatřoval problém, a to tak, že byla veškerá moc předána do rukou nezkušených lidí.[3] Komplexnost celé struktury národních výborů byla několika stupňová, a tak bychom měli popsat nejprve nejnižší jednotku – místní národní výbor (MNV: 11 533). Dalším byl okresní národní výbor (ONV: 156 a 6 ÚNV) v celkové struktuře národních výborů, a je nutno doplnit závislost mezi ONV, jež byla nadřízeným orgánem MNV. ONV a ÚNV měly velkou řadu pravomocí: řešení deliktů, udržování pořádku, povolení rybolovu i honů atd. Naším úkolem je zjišťovat okolnosti související s „očistou“, a tak bychom mohli pouze konstatovat, že i výše uvedenou kompetenci měly v popisu práce právě činitelé národních výborů, měli obrovskou moc nad lidmi. Určovaly, které osoby mohou žít v naší zemi a další musely stát opustit. Nejvyšším orgánem státní správy byl zemský národní výbor (ZNV: 3 – Praha, Brno,Ostrava). ZNV byl pověřen úkoly nad třemi zeměmi, a to Čechy, Morava a Slezsko. ZNV pracovaly na problémech odvolání či kontroly, ale ONV byly závislé přímo na ministerstvu, což částečně znesnadňovalo úpravu vztahů a především kompetencí mezi místními a centrálními orgány. Frommer hovoří o jakémsi mezidobí, kdy jedinými orgány státní správy byly právě pouze národní výbory. Ke stejné záležitosti se vyjadřoval i Bertelmann, který vymezoval moc národních výborů jako „jedinou faktickou moc ve státě“.[4]

 

IX. Článek uvádí odpovědnost vládě, aby postihla všechny, jež pošpinily mravní čest[5] Čechů či Slováků, a to urychleně a bez okolků. KVP předkládá, že je nutno provinilce předvést a soudit před lidovým soudem.[6] NV měly mnoho kompetencí, jež byly spojeny s „národní očistou“. Některá správa byla tak nadnesena, že se domnívala, že by může zatýkat, věznit i popravovat, a tak musela povětšinou zasáhnout centrální správa proti moci či svévoli některých úředníků národních výborů, kteří byli přesvědčeni o své „absolutní moci“. Prostřednictvím těchto lidí se stávaly přehmaty, jež měly nedozírné následky na celé rodiny. Byly vládou vydané směrnice, ale přesto lidé na pozicích byli přesvědčeni o své výjimečnosti, že nechtěli naslouchat autoritativním vlivům vlády, a tak bezohledně poškozovali další lidi. Nejhorším územním celkem byly Sudety, kde zavládlo bezvládí.[7] Frommer ve své monografii nazval náš systém národních výborů za „… Divoký západ 20.století…“[8]

 X.

XI. vychází z dalších problematických otázek, jež sužovaly obyvatele doby poválečné, a ti se museli neustále potýkat s různými úskalími. Snahou segmentu bylo zformulovat pozemkovou reformu, která by mohla vyhovovat všem zúčastněným stranám, a to rolníkům i bezzemkům. Jednalo se i o sebrání půdy z rukou šlechticů, a to zrádců či kolaborantů. Prostřednictvím výše popsaného článku byl zřízen Národní pozemkový fond[9], do něhož patřila veškerá půda, živý i mrtvý inventář. Pouze ale majetek cizáků, kolaborantů a nepřátel národa.[10] KVP se stal podstatným objektem velkého tlaku komunistů na ostatní demokratické strany, jež zastávaly „politiku vyčkávání“.

 

 

---